Chico Xavier

Objev spiritistického učení

V roce 1927 bylo Franciscovi sedmnáct let, když zemřela jeho macecha Cidália. Ve stejném období pomáhal své sestře, jejíž potíže byly spojovány s posedlostí duchem. Pod vedením rodinného přítele se začal hlouběji seznamovat se spiritismem. Studium spiritistického učení pro něj znamenalo zásadní životní obrat – postupně opustil katolickou víru a stal se přesvědčeným spiritistou.

V květnu téhož roku obdržel prostřednictvím média zprávu od ducha své matky. Doporučila mu, aby studoval dílo Allana Kardeca a především svědomitě plnil své každodenní povinnosti.

V červnu se Chico podílel na založení spiritistického centra Luiz Gonzaga. Centrum vzniklo v jednoduché dřevěné stavbě, která patřila jednomu z jeho bratrů. Právě zde se začal pravidelně věnovat spiritistické práci.

O měsíc později, v červenci 1927, psychograficky zapsal sedmnáct stran textu pod vedením duchů. Byl to začátek jeho dlouholeté psychografické tvorby, kterou v následujících letech dále rozvíjel a zdokonaloval. Své tehdejší zkušenosti později popsal také v poznámce ke knize Parnaso de Além-Túmulo.

Prostřednictvím psychografie začal přijímat texty od různých zemřelých básníků. Jeho tvorba tak postupně překročila prostředí samotného spiritistického centra a začala se dostávat k širší veřejnosti. V roce 1928 byly jeho první psychografické texty publikovány v brazilském tisku a následně také v Portugalsku.

První knihy a Emmanuel

V roce 1931 začal Chico Xavier v Pedro Leopoldu pracovat na knize Parnaso de Além-Túmulo. Ve stejném roce se setkal se svým duchovním průvodcem Emmanuelem, který se mu zjevil ve stínu stromu na břehu přehrady. Emmanuel mu sdělil, že jeho úkolem bude psychograficky napsat třicet knih. Zároveň stanovil tři základní podmínky, kterými se měl při své práci řídit:

„Disciplína, disciplína a disciplína.“

Emmanuel byl přísným a náročným průvodcem. Chica vedl k tomu, aby zůstal věrný Ježíšovu učení a zásadám spiritismu formulovaným Allanem Kardecem. Později se Chico dozvěděl také o Emmanuelových předchozích inkarnacích. Měl být římským senátorem Publiem Lentulem, následně se narodit jako otrok a stoupenec křesťanství a v další inkarnaci jako kněz Manuel da Nóbrega, který se podílel na evangelizaci Brazílie.

V roce 1932 vyšla ve vydavatelství Brazilské spiritistické federace (FEB) kniha Parnaso de Além-Túmulo. Jednalo se o básnickou sbírku vytvořenou prostřednictvím psychografie, jejíž jednotlivé texty byly připisovány zemřelým brazilským a portugalským básníkům.

Kniha vzbudila značnou pozornost veřejnosti i tisku. Zpočátku se setkávala s úžasem a pozitivním ohlasem také mezi brazilskými literáty. Kritické reakce zesílily poté, co vyšlo najevo, že za psychografickým zápisem stojí mladý muž z Minas Gerais, který pracoval jako písař a prodavač a měl pouze základní vzdělání. Chico se do sporů kolem knihy nezapojoval. Duch jeho matky mu doporučoval, aby na kritiku nereagoval.

Autorská práva ke svým dílům věnoval na charitativní účely. V tomto období začal spolupracovat také s Manuelem Quintão a Wantuilem de Freitas. Současně se u něj objevil šedý zákal, který mu působil potíže až do konce života. Jeho duchovní průvodci Emmanuel a Bezerra de Menezes mu doporučili, aby se léčil prostřednictvím běžné medicíny a neočekával v tomto případě pomoc duchovního světa.

Od roku 1935 pracoval jako písař na Regionálním inspektorátu pro zemědělskou produkci a výživu. Současně pokračoval ve své činnosti ve spiritistickém centru Luiz Gonzaga, kde se věnoval lidem, kteří za ním přicházeli pro radu a pomoc, a dál psychograficky zapisoval další díla.

Jeho nadřízeným byl inženýr Rômulo Joviano, který byl rovněž spiritistou. Pomohl Chicovi získat zaměstnání a vytvořil mu podmínky, aby se vedle práce mohl věnovat také psychografii. Chico v této době psal mimo jiné ve sklepě Jovianova domu, kde vznikala některá z jeho významných děl.

Jeho pověst člověka, který se osobně neobohacuje na úspěchu svých knih, postupně sílila. Když mu například Fred Figner odkázal ve své závěti značnou finanční částku, Chico ji nepřijal pro vlastní potřebu a předal ji Brazilské spiritistické federaci na charitativní účely.

S rostoucí známostí však přibývala také kritika. Chico říkal, že vedle lidí, kteří se mu snažili uškodit, čelil také nepřátelským duchům, kteří se ho pokoušeli svést z jeho cesty. Obojí vnímal jako zkoušky, které jsou součástí jeho duchovní práce.

„Ach,“ říkával Chico, „já jsem jen malý mraveneček, který kráčí po Zemi a snaží se dostát svým povinnostem.“

Případ Humberto de Campos

Ve třicátých letech vznikaly další knihy připisované duchovním autorům, mezi nimi romány připisované Emmanuelovi a dílo Brazílie, srdce světa, vlast evangelia, jehož autorství bylo připisováno duchu brazilského spisovatele Humberta de Campose. Kniha představovala Brazílii ze spirituálního a teologického pohledu.

Právě autorství Humberta de Campose se později stalo předmětem soudního sporu. Po spisovatelově smrti se jeho vdova obrátila na soud a snažila se získat autorská práva k textům, které Chico psychograficky zapisoval pod jménem jejího zesnulého manžela.

Chica v této záležitosti zastupovala Brazilská spiritistická federace. Soud nakonec rozhodl, že autorská práva se mohou vztahovat pouze na díla, která autor vytvořil za svého života. Aby se Chico vyhnul dalším sporům, začal následně texty připisované Humbertu de Camposovi vydávat pod pseudonymem Bratr X.

V tomto období také vstoupil do státní služby a pracoval jako pomocník na ministerstvu zemědělství. Během své úřednické kariéry byl známý mimořádnou pracovní disciplínou a podle dochovaných údajů za celou dobu svého působení nikdy bezdůvodně nechyběl v práci.

Náš domov

V roce 1943 vyšel jeden z nejznámějších románů spiritistické literatury – Náš domov. Chico jej psychograficky zapsal pod autorstvím ducha André Luize. Kniha se stala nejrozšířenějším dílem spojeným s Chicem Xavierem a zároveň první částí rozsáhlejší série připisované André Luizovi.

V této době Chicova popularita prudce rostla. Stále více lidí se na něj obracelo s prosbou o duchovní pomoc, léčení nebo zprávu od někoho ze svých zemřelých blízkých. Z malého města Pedro Leopoldo se tak postupně stalo neformální poutní místo, kam za Chicem přicházeli lidé z různých částí Brazílie.

Vrchol života

Ve čtyřicátých a padesátých letech Chicova popularita prudce rostla. Stále více lidí za ním přicházelo s prosbou o duchovní pomoc, léčení nebo zprávu od někoho ze svých zemřelých blízkých. Z malého města Pedro Leopoldo se postupně stalo neformální poutní místo, kam za Chicem přijížděli lidé z různých částí Brazílie.

V roce 1944 se Chico stal předmětem reportáže novinářů Davida Nassera a Jeana Manzona z časopisu O Cruzeiro. Oba byli přesvědčenými skeptiky a rozhodli se jeho schopnosti prověřit. Vydávali se proto za cizince a používali falešná jména. Chico je přijal a během setkání jim předal knihu s věnováním, ve kterém je oslovil jejich skutečnými jmény. Později uvedl, že ho duch Emmanuel před jejich příchodem varoval.

Reportáž vyšla pod názvem Fantasmas fazem entrevista (Duchové dělají rozhovor) a byla výrazně kritická. Článek doprovázelo několik fotografií, díky nimž se však Chico Xavier stal známým po celé Brazílii. Když se novinář David Nasser později s Chicem znovu setkal, zeptal se ho, zda se na něj kvůli článku zlobí. Chico odpověděl, že nikoliv.

V roce 1955 založil společně s profesorem José Herculano Piresem skupinu Grupo Espírita da Prece, která se věnovala šíření spiritistického učení.

Případ Amauri Pena

V roce 1958 se Chico dostal do nepříjemné situace kvůli svému synovci Amaurimu Penovi, který měl rovněž psychografické schopnosti. Amauri veřejně prohlásil, že je podvodník, a stejné obvinění vznesl i proti svému strýci. Chico jeho tvrzení odmítl a vysvětlil, že synovcovo jednání souvisí s jeho psychickým stavem.

Amauri své obvinění později odvolal a požádal Chica o odpuštění. Následně byl umístěn do psychiatrické léčebny v São Paulu. Zemřel v roce 1961 ve věku 27 let.

Uberaba a Waldo Vieira

V roce 1957 se Chico setkal s mladým studentem medicíny a médiem Waldem Vieirou. Jejich spolupráce byla velmi intenzivní a společně psychograficky vytvořili sedmnáct knih.

O dva roky později se Chico přestěhoval do Uberaby, kde žil až do konce svého života. Společně s Waldem zde založili spiritistické centrum Comunhão Espírita Cristã. Oba se věnovali psychografii, přednáškám, práci s veřejností i rozsáhlé charitativní činnosti.

Také Uberaba se brzy stala významným místem pro lidi, kteří Chica vyhledávali. Přicházely za ním tisíce návštěvníků, často celé rodiny, které toužily získat zprávu od svých zemřelých blízkých. Mimořádný význam získaly právě jeho psychografické dopisy, které přinášely osobní sdělení určená pozůstalým.

Chico zároveň pokračoval v pomoci chudým. Společně s dobrovolníky navštěvoval potřebné čtvrti a rozdával jídlo, oblečení a další nezbytnosti. Každou sobotu se také scházely davy lidí, aby naslouchaly jeho výkladu evangelia.

V roce 1963 odešel po třiceti letech služby do důchodu. Jeho spolupráce s Waldem Vieirou skončila o tři roky později, když se Waldo přestěhoval do Uberlândie.

Cesty do Spojených států

V květnu 1965 odcestovali Chico Xavier a Waldo Vieira do Spojených států. Cílem jejich cesty bylo šířit spiritistické učení a navázat kontakt s tamními spiritisty.

S pomocí Salima Salomãa, prezidenta Christian Spirit Center, studovali angličtinu a vydali knihu The World of the Spirits. Během pobytu navštívili také New York a Washington.

V roce 1966 se Chico do Spojených států vrátil. Tentokrát cestoval se svým přítelem Eliasem Barbosou a navštívil mimo jiné New York, Washington, Filadelfii a další americká města. Během této cesty také navštívil své spiritistické přátele a účastnil se setkání zaměřených na šíření spiritismu

Pinga-Fogo

Na počátku sedmdesátých let se Chico začal pravidelněji objevovat v médiích. Významným okamžikem se stal rok 1971, kdy vystoupil v živém televizním pořadu Pinga-Fogo na TV Tupi.

Rozhovor měl mimořádný ohlas. Chico v něm odpovídal na otázky novinářů a dalších hostů týkající se spiritismu, náboženství, života po smrti i dalších společenských témat. Pořad sledovalo obrovské množství diváků a jeho úspěch vedl ještě téhož roku k dalšímu, několikahodinovému vysílání.

Televizní vystoupení výrazně rozšířila Chicovu známost a spiritistické myšlenky se díky nim dostaly k milionům Brazilců.

Chicův zdravotní stav se však v této době začal zhoršovat. K dlouhodobým problémům se zrakem se přidaly plicní obtíže a angina pectoris. V roce 1975 proto omezil část svých aktivit. Ve stejném roce založil v Uberabě nové spiritistické centrum Casa da Prece, kde pokračoval ve své duchovní práci.

Poslední roky

Osmdesátá a devadesátá léta

V osmdesátých letech byl Chico Xavier již jednou z nejznámějších duchovních osobností Brazílie. Jeho dlouholetá práce měla také výrazný charitativní rozměr. Kolem roku 1980 existovalo přibližně dva tisíce charitativních institucí, jejichž činnost byla podporována z autorských práv a výnosů spojených s jeho knihami. Chico se svých autorských honorářů vzdával ve prospěch dobročinných a spiritistických organizací.

Nominace na Nobelovu cenu míru

V roce 1981 byl Chico Xavier navržen na Nobelovu cenu míru. Kampaň na podporu jeho nominace vedl jeho přítel Augusto César Vanucci. Mezi dalšími navrženými osobnostmi byli například papež Jan Pavel II. nebo polský odborový předák Lech Wałęsa. Nobelovu cenu nakonec získal Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Chico toto rozhodnutí přijal s uznáním a ocenil práci organizace, která v té době pomáhala milionům uprchlíků po celém světě.

Jeho věhlas se v tomto období stále více šířil také za hranice Brazílie. Knihy byly překládány do mnoha jazyků a na konci devadesátých let měl Chico na kontě již více než čtyři sta titulů. Spiritistická literatura byla v Brazílii mimořádně rozšířená a značnou část jejího nákladu představovala právě díla připisovaná Chicovi Xavierovi.

Obvinění z osobního obohacování

Navzdory tomu, že se Chico svých autorských honorářů vzdával, se čas od času objevovala tvrzení, že na své tvorbě zbohatl. V roce 1994 vyšel v americkém časopise článek, který tvrdil, že se slavné brazilské médium stalo milionářem díky zapisování děl stovek zemřelých spisovatelů a básníků. Článek přitom odkazoval na údajné informace z brazilského časopisu Manchete.

Chico na obvinění osobně nereagoval. Brazilská spiritistická federace (FEB) však prostřednictvím svého tehdejšího prezidenta Juvanira Borgese de Sousy zaslala redakci dopis, v němž zdůraznila, že Francisco Cândido Xavier věnoval příjmy z autorských práv na charitativní účely.

V říjnu 1994 se Chicovi dostalo významného uznání také při příležitosti světového spiritistického kongresu. Zástupci brazilského spiritismu mu poděkovali za jeho celoživotní práci, šíření spiritistického učení a duchovní pomoc druhým.

Úmrtí

Chico Xavier zemřel 30. června 2002 ve věku 92 let na zástavu srdce. Podle vzpomínek přátel a příbuzných opakovaně říkal, že zemře v den, kdy budou Brazilci šťastní a celá země bude slavit. Brazílie slavila vítězství mistrovství světa ve fotbale. Chico zemřel přibližně devět hodin poté, co Brazílie porazila Německo ve finále mistrovství světa ve fotbale a získala svůj pátý titul mistrů světa.

Jeho smrt vyvolala mimořádnou odezvu po celé Brazílii. Tehdejší prezident Fernando Henrique Cardoso připomněl Chica jako duchovního vůdce, kterého země milovala a obdivovala především pro jeho celoživotní odhodlání pomáhat druhým. Guvernér státu Minas Gerais Itamar Franco vyhlásil třídenní státní smutek a vyzdvihl především Chicovu oddanost chudým.

Rozloučení s Chicem Xavierem se proměnilo v jednu z největších událostí v historii Uberaby. Podle vojenské policie státu Minas Gerais se během noci z 1. na 2. července přišlo s médiem rozloučit přibližně 120 000 lidí.

Jeho rakev byla následně převezena na hasičském voze přibližně pět kilometrů dlouhou cestou na místní hřbitov São João Batista. Pohřební průvod doprovázelo kolem třiceti tisíc lidí. Když dorazil na hřbitov, z policejního vrtulníku se nad účastníky začaly snášet desetitisíce okvětních lístků růží.