Francisco Cândido Xavier, známější jako Chico Xavier (2. 4. 1910 Pedro Leopoldo — 30. 6. 2002 Uberaba), byl médium a nejvýznamnější osobností Spiritismu. Byl křtěný jménem Francisco de Paula Cândido, jako pocta svatému v den jeho narození. Poté co napsal své první knihy si změnil jméno na Francisco Cândido Xavier. V dubnu 1966, při své druhé cestě do Spojených Států, však nastala oficiální změna.

Chico Xavier (pozn. čte se Šiku Šavier, zkrácená verze jména "Chico" znamená zdrobnělina ze jména Francisco) napsal automatickým písmem více než 500 knih (pozn. vydaných do r. 2018. Stále však ještě existují jeho knihy, které ještě nebyly vydány). Prodalo se více než 50 milionů exemplářů. Stal se brazilským spisovatelem s největším komerčním úspěchem v historii, ale vždy věnoval všechna autorská práva z knih na charitativní účely. Také napsal téměř 10 000 dopisů, za které si nikdy nic neúčtoval. Pracoval jako prodavač, tkadlec a písař.

Médium překračuje náboženské překážky a stává se největším "duchovním vůdcem" Brazílie. Je nejvíce obdivovanou osobou a je nejvíce vyzdvihován především pro svůj altruismus. Obdržel velké pocty jako například v roce 1981 a 1982 byl navržen na Nobelovu cenu míru. Návrh podepsalo kolem 2 milionu osob. V roce 1999 vláda Minas Gerais udělila Chico Xavierovi Státní vyznamenání Za Mír. V roce 2012 byl zvolen "Největším Brazilcem všech dob" v soutěži vysílané v SBT (pozn. brazilská televize) a BBC. Cílem soutěže bylo vybrat osobu, která nejvíce udělala pro národ.

Narodil se ve skromné rodině a měl 9 sourozenců. Otec João Cândido Xavier byl prodejcem loterie a matka Maria João de Deus byla pradlena a katolička. Oba rodiče byli negramotní. Podle životopisu dal Chico poprvé najevo svou medialitu ve čtyřech letech během konverzace otce s jednou paní ohledně těhotenství. Tvrdil, že viděl duchy, kteří s nimi mluví.

Matka zemřela, když mu bylo 5 let. Otec nebyl schopný všech 9 dětí uživit a proto je rozdělil mezi příbuzné a přátele rodiny. Další 2 roky byl Chico vychovávaný kmotrou Rita de Cássia, jež byla stará přítelkyně jeho matky. Bohužel se později projevila jako velmi krutá. Oblékala ho do dívčích šatů a denně mlátila, zpočátku kvůli nějaké zámince a později ho obvinila, že "chlapec má ďábla v těle".

Nespokojila se pouze s tím, že ho mlátila kdoulovým prutem, ale občas mu zapíchla vidličku do břicha a nedovolila mu, aby si ji vyndal, což mu způsobilo velké utrpení. Jediné okamžiky klidu měl jen když si povídal s duchem své maminky, což činil od 5 let věku. Chlapec jí po jedné modlitbě uviděl ve stínu banánovníku na dvorku za domem. V těchto chvílích mu duch matky připomínal: "trpělivost, důvěru a víru v Ježíše".

Kmotra vychovávala ještě druhého adoptivního syna jménem Moacir, který trpěl nevyléčitelnou ránou na noze. Podle rad léčitelky mělo nějaké dítě olizovat zanícenou ránu po dobu tří pátků. Vybrané dítě se mělo zároveň postit. Tento úkol uložila Rita malému Franciscovi. Hoch se chtěl proti nařízení vzbouřit, ale poté mluvil opět s duchem své matky a ta mu poradila "olizovat ránu trpělivě". Duch mu vysvětlil, že uposlechnutí není lékem, ale mohl by uklidnit hněv kmotry. Duchové si vzali na starost vyléčení rány. Poté co se Moacirovi rána zahojila zlepšila Rita své chování vůči Franciscovi.

Jeho otec se podruhé oženil a macecha, Cidália Batista požadovala, aby si všechny děti vzali zpět do péče. V té době bylo Franciscovi 7 let. Manželé měli dalších 6 dětí. Dále chtěla, aby byl chlapec přijat do základní školy. V tomto období se duch maminky přestal objevovat. Hoch chtěl pomáhat s výdaji v domácnosti, tak že začal prodávat zeleninu z domácí zahrady.

Malému Franciscovi jeho paranormální schopnosti způsobovali problémy ve škole i v kostele. Ve 4. třídě během hodiny prohlásil, že muž, kterého při hodině viděl, mu nadiktoval slohovou práci. Nikdo mu ale nevěřil a sama profesorka se o věc nezajímala. V roce 1922 při 100. výročí nezávislosti Brazílie se konala státní soutěž slohových prací a Franciscova práce získala čestné uznání. Čelil ale nedůvěře ze strany spolužáků, kteří ho obvinili z plagiátorství, s čímž se potýkal celý život. Na obhajobu svých schopností podstoupil výzvu napsat pod vedením duchů improvizovanou práci na náhodně zvolené téma "o zrnku písku", kterou zvládl s úspěchem.

Macecha Cidália požádala Francisca, aby se zeptal své zesnulé maminky, jak zabránit sousedce v krádeži zeleniny z jejich zahrady. Ta jí poradila, aby sousedce svěřila hlídání zahrady. Zodpovědnost za zahradu přinesla požadovaný efekt - přestala se ztrácet zelenina.

Otec měl strach z chlapcovi mediumity a zvažoval, že ho pošle na léčení. Farář Scarzelli ho vyšetřil a usoudil, že by to byla velká chyba, že se jedná jen o chlapcovu "fantazii". Scarzelli poradil rodině, aby omezili chapcovu četbu (což předpokládal, že je původem fantazie) a poslali ho do zaměstnání. Francisco tedy začal pracovat jako pomocný dělník v továrně na výrobu látek, kde musel dodržovat přísnou disciplínu práce v továrně. Ta mu ale zanechala zdravotní následky po zbytek života.

V roce 1924 dokončil poslední ročník základní školy a již se ke studiu nikdy nevrátil. Změnil práci na pokladníka v obchodě, kde měl hodně dlouhou pracovní dobu. I když byl zbožným křesťanem a mnohokrát činil pokání, které mu nařídil farář při zpovědi, nikdy nepřestal vidět duchy a mluvit s nimi.

V roce 1927 bylo Franciscovi 17 let, když zemřela macecha Cidália. Pomohl své sestře při posedlosti duchem. Pod vedením přítele začal studovat Spiritismus. Poté odešel od katolické víry a stal se přesvědčeným spiritistou.

V květnu tohoto roku dostal zprávu od své maminky, která mu doporučila studium díla Allana Kardeca a plnění svých povinností. V červnu pomohl založit Spiritistické centrum "Luiz Gonzaga" v jednoduché dřevěné stavbě, která patřila jednomu z jeho bratrů. V červenci napsal 17 stran z první knihy pod vedením dobrých duchů. V následujících letech zdokonalil své schopnosti, jak líčí v poznámce knihy "Parnaso de Além — Túmulo".

Prostřednictvím psychografie se začali objevovat různí zemřelý básníci. V roce 1928 začal publikovat první zprávy v časopise "O Jornal" v Rio de Janeiro a "Almanaque de Notícias" v Portugalsku.

V roce 1931, ve městě Pedro Leopoldo začal psát knihu "Parnaso de Além — Túmulo". V tomto roce se setkal se svým duchovním průvodcem Emmanuelem "... ve stínu stromu na břehu přehrady...". Průvodce ho informuje o úkolu napsat 30 knih a vysvětluje, že jsou po něm vyžadovány 3 podmínky: "disciplína, disciplína a disciplína".

Přísný a náročný průvodce mu doporučuje, aby byl věrný Ježíšovi a Kardecovi. Později se médium dovídá, že Emmanuel byl římský senátor Publius Lentulus, který se následně narodil jako otrok a sympatizant s křesťanstvím a že v další reinkarnaci byl knězem Manuelem da Nóbrega, jenž byl spojován s evangelizací Brazílie.

V roce 1932 vyšla kniha "Parnaso de Além — Túmulo" ve vydavatelství "Spiritistická federace Brazílie" (dále FEB). Jde o básnickou sbírku, kterou nadiktovali zemřelí brazilští a portugalští básníci. Dílo vyvolalo velkou odezvu jak v tisku, tak na veřejnosti. Kniha většinou budila úžas a pozitivní ohlas u žijících brazilských literátů. Negativní ohlasy a kritiky se začaly objevovat až se zveřejněním, že knihu napsal "skromný písař" a prodavač z Minas Gerais, který sotva dokončil základní školu. Vypráví se, že duch jeho matky mu doporučil nereagovat na tyto kritiky.

Autorská práva na všechna díla věnoval na charitativní účely. V tomto období započal spolupráci s Manuelem Quintão a Wantuilem de Freitas. V této době se u něj objevil šedý zákal a problém mu zůstal až do konce života. Jeho duchovní průvodci Emmanuel a Bezerra de Menezes mu doporučili, aby se léčil pozemskou medicínou a nepočítal s žádnou pomocí u duchů.

Dále pracoval jako písař na Regionálním inspektorátě pro zemědělskou produkci a výživu, kam nastoupil v roce 1935 a vykonával svou práci ve Spirististickém centru "Luís Gonzaga", kde se věnoval potřebným radou a zapisoval díla z onoho světa. Jeho nadřízeným byl inženýr Romulo Joviano, také spiritista, který mu našel práci a také mu pomáhal, aby měl potřebný klid pro psaní knih. V této době psal Chico ve sklepě domu Joviana, kde napsal svá největší díla.

Fred Figner odkázal Chicovi ve své závěti nemalou částku, kterou ihned přeposlal na FEB na charitativní účely.

Kritiky dále sílily. Chico, říkal, že kromě osob, které se mu snažili uškodit, měl ještě navíc nepřátele duchy, kteří se ho snažili všemožně zlákat na svou stranu. O obou epizodách říká, že to byly zkoušky.

"Ach...", říká Chico, "já jsem jen malý mraveneček, který kráčí po Zemi a snaží se jen dostát svým povinnostem."

 

V průběhu 30. let byly ještě publikovány romány připisované Emmanuelovi a dílo "Brazílie, Srdce světa, vlast evangelia", jehož autorem byl duch Humberto de Campos. V knize je pohlíženo na Brazílii spirituální a teologickou optikou. Toto poslední dílo mu přineslo soudní při vedenou vdovou po spisovateli, která se snažila získat autorská práva.

V této záležitosti byl Chico obhajován FEB. Soudce nakonec věc rozhodl tak, že autorská práva platí jen pro díla, která byla napsána za života autora. Aby se Chico vyhnul dalším polemikám, nahradil jméno zemřelého autora pseudonymem "Bratr X".

Tehdy Francisco vstoupil do veřejné státní správy jako pomocník na Ministerstvu zemědělství. Stojí za to zdůraznit, že za celou svou kariéru úředníka nikdy nechyběl v práci.

V roce 1943 byla vydána jeden z nejpopulárnějších románů spiritistické literatury Náš domov a stal se nejrozšířenějším dílem média vůbec. V roce 2010 byl podle knihy natočen film a prodalo se více než 2 miliony exemplářů. Toto dílo je první knihou ze série připisované duchu Andé Luize.

V této době obliba Chico Xaviera strmě roste. Stále více osob se na něj obrací s prosbou léčby a vzkazů od někoho zemřelého. Malé městečko Pedro Leopoldo se tak stává neformálním poutním místem.

V roce 1944 novináři David Nasser a Jean Manzon udělali ne moc sympatickou reportáž o Chicovi. Reportáž pak vyšla v časopise "O Cruzeiro". Novináři předstírali, že jsou cizinci a užívali falešných jmen proto, aby si Chica otestovali, zda je podvodník. Když Nasser a Manzon přijeli domu poté, co odeslali reportáž k tisku, čekalo je překvapení. Jak líčil Nasser v jednom rozhovoru pro TV Cultura v roce 1980: "Brzy ráno mi Manzon telefonoval a říkal: 'Už jsi viděl knihu, kterou nám dal Chico?' Odpověděl jsem, že ne. 'Tak se podívej', řekl. Šel jsem ke své knihovně, uchopil knihu a bylo tam přesně toto: 'Mému bratru Davidu Nasserovi, od Emmanuela'. Manzonovi udělal podobné věnování. Kvůli podobným věcem mám velký strach se zaplétat do Spiritismu."

V roce 1958 se Chico zapletl do jednoho sporu. Jednalo se o udání ze strany synovce Amauri Pena, syna vyléčené sestry z posedlosti. Synovec cosi inzeroval v tisku vydávaje se za samotného Chica a poté strýčka obvinil. Chico Xavier se bránil. Popřel, že by s tím měl cokoliv společného. Amauri měl v dřívějších dobách problémy s alkoholem a také měl na svědomí nějaké škody, které způsobil. Stáhl své obvinění a byl internován v psychiatrickém sanatoriu v São Paulu, kde poté zemřel.

V 60. letech Chico navázal spolupráci s médiem Waldo Vierou. Poznali se v roce 1955 a pracovali spolu až do roku 1966. V tomto období napsali společně 17 knih. V roce 1959 se Chico přestěhoval do města Uberaba (kde žil až do své smrti), kde spolu s Waldou založili spiritistické centrum "Comunhão Espirita Cristã". Pokračoval v psaní mnoha knih a pustil se i do témat před znamenajících 60. léta, jako např. sex, drogy, otázka mládí, technologie, vesmírné cesty a jiné. Z Uberaby se stalo poutní místo, kam putovalo denně mnoho lidí, kteří doufali v opětovné setkání se svými blízkými zemřelými. Tou dobou se staly velice populární knihy s názvem "Vzkazy", což byly dopisy diktované pro rodinné příslušníky. Pokračoval také v akcích, při kterých dával jídlo a ošacení chudým.

V roce 1963 Chico Xavier odešel do důchodu, protože již nezvládal plnit své povinnosti písaře na ministerstvu zemědělství z důvodů jeho dlouhotrvajících očních problémů.

22. května 1965 Chico a Waldo Viera odcestovali do Spojených států do Washingtonu, aby šířili Spiritismus v zahraničí. S pomocí Salim Salomão Haddad (prezident křesťanského spiritistického centra) a jeho manželky Philis, studovali angličtinu a vydali knihu jménem "The World of The Spirits". O Vánocích téhož roku uspořádali rozdávání jídla a oblečení pro více než 11 tisíc lidí, kteří stáli ve frontě před dveřmi Spiritistického centra (Comunhão Espirita Cristã).

V roce 1966 zrušil Waldo své členství v centru a již se nikdy ke Spiritismu nevrátil. Později založil "Vědu o vědomé projekci".

Z počátku 70. let se Chico začal účastnit pořadů v televizi. Programy dosahovaly obrovské sledovanosti. Například jeho živý rozhovor v programu Pinga-Fogo na TV Tupi ze dne 28. 6. 1971 dosáhla největší sledovanosti v historii brazilské televize.

Jeho zdravotní stav se začal zhoršovat. Kromě šedého zákalu a plicních problému začal také trpět anginou. V roce 1975 přestal vést spiritistické centrum "Comunhão Espirita Cristã" a založil nové v Uberabě "Casa da Prece", kde vykonávál své aktivity.

V roce 1980 již bylo založeno na 2 000 charitativních institucí, které vznikaly díky autorským právům za jeho knihy. V roce 1981 byl navržen jako kandidát na Nobelovu cenu míru. Kampaň řídil přítel Augusto César Vanucci. Chico byl nominován spolu se známými osobnostmi jako např. Jan Pavel II nebo polský odborář Lech Walesa. Nakonec byl ale zvolen úřad pro uprchlíky Vysokého komisaře OSN. Chico prohlásil, že to bylo správné rozhodnutí a chválil úřad, který pomohl 18 milionům uprchlíků.

V tomto období se jeho věhlas šířil i do zahraničí díky překladům knih do mnoha jazyků. Na konci 90. let již Chico napsal více než 400 knih. V této době, jak se přibližně odhaduje, Brazílií kolovalo přibližně 50 milionů spiritistických knih, z toho 15 milionů bylo připisováno Chicovi a 12 milionů Kardecovi.

V roce 1994 byl publikován článek v americkém časopise s názvem "Duchové spisovatelů pomohli romanopisci stát se milionářem". Autoři článku se oháněli neexistujícím článkem v časopise "Manchete". Prý se tam psalo, že se slavné brazilské médium stalo milionářem a vydělalo 20 milionů dolarů tak, že jednoduše opisuje nadiktovaná díla pěti set mrtvých spisovatelů a básníků.

Chico na to nereagoval, ale FEB a jeho tehdejší prezident Juvanir Borges de Sousa odeslal dopis editorům amerického časopisu, v němž jim oznámil, že Francisco Cândido Xavier všechny výplaty za autorská práva věnoval na charitativní účely.

Ten samý prezident FEB navrhl Chico Xaviera na uznání a poděkování 4. října 1994 u příležitosti světového spiritistického kongresu. Zástupci spiritismu v Brazílii poděkovali Chicovi za jeho usilovnou práci a příkladný život věnovaný studiu, šíření myšlenek Spiritismu, vedení a duchovní pomoci svým bližním.

Chico zemřel v 92 letech dne 30. 6. 2002 na zástavu srdce. Podle vyprávění přátel a příbuzných Chico říkal, že zemře, až budou brazilici velmi šťastní a celá země bude slavit. Brazílie slavila vítězství mistrovství světa ve fotbale. (Chico zemřel okolo 9. hodiny po utkání Brazílie x Německo).

Tehdejší prezident Brazílie Fernando Henrique Cardoso vydal prohlášení o smrti média: "Velký duchovní vůdce milovaný a obdivovaný celou zemí, Chico Xavier, zanechal stopu v srdci všech brazilců, kteří se učili vážit si jeho neustálé povinnosti pomáhat druhým po dlouhá desetiletí." Tehdejší guvernér státu Minas Gerais, Itamar Franco, vyhlásil třídenní státní smutek a prohlásil "Chico Xavier s laskavou a zářivou duší vynikal především svou oddaností chudým. Byl to člověk, na kterého nikdy nezapomenu."

Podle vojenské policie Minas Gerais se v noci mezi 1. - 2. červencem shromáždilo kolem 120 tisíc osob u zemřelého.

Chicovu rakev vezl vůz hasičů a jel 5km cestu na místní hřbitov São João Batista (ve městě Uberaba). Za jedoucím vozem je vytvořil průvod asi 30ti tisíc osob.

Když dorazili na hřbitov, začal se z helikoptéry policie snášet déšť 30 tisíc plátků růže.

Centra založená Chico Xavierem "Casa da Prese" a "Comunhão Espírita Cristã" ve městě Uberaba a "Centro Espírita Luíz Gonzaga" ve městě Pedro Leopoldo pokračovali dál ve své charitativní činnosti.